JUDr. Lubomír VOLENÍK = 1950 - 2003 = rozloučení .......................... 18. VI. 2003
Příkladem svého života dokazoval, že práce politika může být přínosná a nezištná, pokud se chce. 
.
    Zesnulý  JUDr. Luboš  VOLENÍK,  prezident  Nejvyššího kontrolního úřadu ( NKÚ ), 
zůstává živoucím vzorem,  jako člověk, občan  i  politik.  Tak to vyznělo ze všech projevů, 
které včera vzpomínaly jeho památku, ve Dvořákově síni pražského Rudolfina.   
    Se zřetelem  na  dokumentačnímu upřesnění  je potřebné zaznamenat  i dílčí, související  
fakta. Neboť se stala;  a tím jsou  i  příznačným rysem  v obrazu dnešní české společnosti. 
A  před  skutečnostmi  nezavíral  oči  ani  Lubomír  VOLENÍK.
     Jako  pozvaný  smuteční host  jsem se  prokázal  pořadatelům  smutečním  oznámením. 
Ti mě před 13:00 hodin uvedli do sedmé řady sedadel, v přízemí. Asi 600 přítomných včas 
zaplnilo téměř všechna místa k sezení.  Jen  několik opozdilců přicházelo až během pietního
 rozloučení, které však nebylo církevním obřadem. Přesto působilo velebně. 
     Všechny projevy  byly souběžně  tlumočeny  znakovou řečí,  přímo z pódia. Jejich text 
jsem nezaznamenával,  ale  citlivě vnímal.  Proto mi neušlo,  že i v oslovení přítomných byl 
jeden rozdíl. 
     Bezpečně  vím,   že první  řečník,  viceprezident NKÚ,  Ing. Dušan  TEŠNAR, oslovil 
hned po paní VOLENÍKOVÉ  také přítomného  prezidenta České republiky. To už  jsem  
u těch ostatních nepostřehl,  ale nemohu to průkazně tvrdit. Pravda by šla zjistit z poslechu 
úplných  rozhlasových  a televizních záznamů.
     Jediný, kdo mluvil rovněž plynule, ale přímo, bez  papíru, byl premiér Vladimír ŠPIDLA.
Také jeho projev nepostrádal lidskou vřelost, která zaznívala ze všech proslovů.  Předseda
Poslanecké sněmovny,  PhDr. Lubomír  ZAORÁLEK,  podrobněji  a  poutavě  vzpomněl 
několik  příkladných  situací z  politické a  kontrolní  práce  zesnulého  prezidenta  NKÚ. 
     Po skončení, kdy rovněž ústavní činitelé vyjadřovali svou soustrast pozůstalé rodině, vadil 
mi mimoděčný, a zřejmě pro fotografy nadrilovaný poloúsměv ve tváři význačného politika. 
Jenže ne všechno se hodí pro každou příležitost. Jak rád bych napsal, kdo to byl, ale nemohu. 
Ne  kvůli  strachu  z  vlivné  osoby,  ale  kvůli  dodržování  základních  zásad ;   totiž  kvůli 
momentální nemožnosti právně průkazného doložení toho, co říkám - třebaže jsem zřetelně 
viděl  i  slyšel.    
...
                                        Doplňující  informace.
 
1/  Luboš VOLENÍK mě před třemi roky pozval na oslavu svých padesátin, spolu s desítkami 
        svých přátel. Aniž bych zneužíval jeho vstřícnosti a časového vytížení, rád jsem s ním občas
        hovoříval.  Letos to bylo pouze koncem ledna,  ve spojení s novoročním přáním.
        Nevyžádaně, ale o to víc mě potěšilo, když při odchodu z jeho kanceláře mi napsal slova, 
        která dodnes uchovávám. Jsou průkazná, doložitelná.  Proto je  mohu souběžně  zveřejnit:

   2/  Možné návaznosti a další podrobnosti lze  vyhledat  podle  rejstříku  pojednávaných 
        osob, 
nebo podle  klíčových slov,  na titulních stránkách zpravodajství  DOKLAD.